Mgr. Jana Mynářová, psycholog a psychoterapeut
fotografie-top
fotografie-detail
fotografie-spodek

Kontakt: Dolní 433, Frenštát pod Radhošťem, tel.: +420 722 12 90 90, e-mail: macea@centrum.cz, icq a skype dle dohody

Psycholog nebo psychoterapeut, Brno

Psychologie, psychoterapie, psychotesty: Mgr. Jana Mynářová, psycholog a psychoterapeut - psychologické články

Chci, abychom měli budoucnost

 

Vážená paní doktorko,

už nevím, jak mám dál bojovat se svými problémy bojovat sama, a tak jsem se rozhodla svěřit se odborníkovi.

Je mi 21 let a ze středně velkého města jsem se odstěhovala do Prahy za pracovními vyhlídkami. V Praze se mi od začátku dařilo, jsem po mamince kariéristka. Rozešla jsem se se svým přítelem po dvou letech vztahu a zanedlouho jsem potkala JEHO. Jmenuje se Mark a je mu 41 (což je pro mně adekvátní věk - nikdy jsem nedokázala mít vztah s "kluky"). Mark je dobře situovaný Angličan, podnikající s nemovitostmi. Odstěhovala jsem se s ním do Anglie, kde už žiji tři čtvrtě roku.

Mark procházel dva roky rozvodovým řízením, které bylo dost komplikované. Já jsem se snažila stát při něm celou tu dobu, kdy měl jako pravý cholerik šílené nálady a deprese. Neplakala jsem sama nad sebou, že tu nikoho neznám (jen jeho prima maminku) a chybí mi rodina a přátelé. Nemám ani práci, protože bez víza ji stejně nedostanu a Mark nechce, abych pracovala. Chci ale dokončit studium psychologie a být soukromým psychologem ať Mark chce nebo ne. Jeho manželka, vyučená, nikdy nepracovala, jenom brala a brala plnými hrstmi. A v tom právě spočívá ten problém. Protože se můj partner "spálil", dává mi najevo, že už se nechce nikdy ženit nebo jen možná, a taky neví, jestli ještě chce mít děti (nejsem mateřský typ, takže to by mi tak nevadilo). Já ale chci mít nějakou budoucnost s člověkem, kterého miluji!

Hlavní věcí je, že stále zmiňuji jeho manželku, že dělala tohle a tamto, že je to primitivka, a že jen takové, co na práci celý život nesáhnou, se mají nejlíp.

Napadám i jeho bývalé přítelkyně, protože já sama jsem štíhlá a ony byly poněkud při těle. Uráží mně, jak mohl ztrácet čas s takovými nevzhlednými primitivkami! Proč to dělám? Ničí nám to vztah, tak proč je musím v kdejaké souvislosti stále zmiňovat? Nechci svého přítele ztratit. Už nevím, kudy kam, vždycky se mi to podaří utnout na dva dny a pak zase začnu.

Chtěla bych začít dělat něco se sebou, naučit se "kousnout se do jazyka" a znát příčinu mého chování, než bude pozdě. Děkuji Vám za Váš čas, který jste věnovala tomuto e-mailu a doufám, že mi pomůžete. Předem za vše děkuji.

S pozdravem, N.

 

Milá N.,

v první řadě chci poděkovat za důvěru, se kterou se na mně obracíte, myslím, že internet je dobrým pojítkem mezi Čechami a zahraničím.

Určitě bychom se mohly společně zamyslet nad tím, proč se potřebujete neustále srovnávat s Markovými bývalými přítelkyněmi. Jak jsem z Vašeho dopisu pochopila, po většinu doby Vašeho vztahu Mark procházel složitým životním obdobím. Vy jste byla ta, na kterou se mohl spolehnout, o kterou se mohl opřít. Sama jste mu asi nepřidělávala starosti tím, že byste se svěřovala se svými pocity osamělosti vyplývajícími z toho, že nemáte kontakt s nejbližšími. Bylo to tedy tak, že Vy jste byla "ta silnější", "ta, která více unese"?

Teď, když je jeho rozvod za vámi, zjišťujete, že Mark příliš neuvažuje o společné budoucnosti v tom směru, jak se obvykle vztahy vyvíjejí - k větší vzájemné provázanosti symbolizované svatbou, možná ochotou pořídit si společného potomka. Vysvětluje to zraněními, které utržil v předchozím vztahu. Má také jiné představy o Vaší roli, kterou byste měla v jeho životě hrát. Měla byste být partnerka, která nepracuje, nebuduje vlastní kariéru. (Měl stejné požadavky i na bývalou ženu?)

Když se tedy na váš vztah dívám z odstupu, mám dojem, že je v něm odlišných názorů dost a dost. Možná byste se mohla zamyslet nad tím, v čem jste zajedno, co jsou takové "spojovací články", které vás drží pohromadě. To znamená, co vztah dává Vám osobně a co si myslíte, že dává Markovi? (Nad tím se můžete zamyslet i sama, myslím si, že když už se spolu znáte takovou dobu, dokážete Markovy pocity odhadnout.)

No a když se dostaneme k tomu, co Vás nejvíce trápí, zajímalo by mně, co byste ve chvíli, kdy urážíte jeho bývalky vlastně od něj chtěla slyšet? Nebo co by měl v té chvíli udělat? Spíše obejmout a utěšit, nebo Vás rázně zastavit?

Bohužel Vám neporadím, jak se kousnout do jazyka, na to není žádná metoda a věřím, že jste se o to pokoušela opravdu poctivě. Přijde mi konstruktivnější uvědomit si, co z Vás v tu chvíli vlastně křičí, co chce ven. Jak už jste zjistila, je to silnější než Vaše vůle, nestačí jen chtění k tomu, abyste to mohla zvládnout. Myslím si, že cesta, jak se umět zkrotit vede přes schopnost tuto svou část duše pojmenovat. Dokud jí nedopřejete sluchu, bude neustále obtěžovat.

Možná by ani neškodilo získat trochu odstupu tím, že zajedete na návštěvu do ČR, oprášíte přátelské a rodinné vazby, a získáte jinou perspektivu, ze které budete moci nahlédnout na svůj život v Anglii.

Přeji Vám hodně štěstí.

 

ZPĚT